Helena Salichová

25. 4. 1895 -- 2. 7. 1975

Významná slezská spisovatelka, malířka a grafička, sběratelka folklóru se narodila 25. 4. 1895 v Kyjovicích na Opavsku jako jedno ze tří dětí řídícího učitele Josefa Salicha. Otec byl velkým vlastencem, zapáleným pro ochotnické divadlo a hudbu. Své dceři od raného dětství vštěpoval lásku ke kulturním hodnotám. Největší vliv na duchovní růst malé Heleny však měla její chůva Hana Proská. Svým vyprávěním, písněmi a obrázky před ní otevírala bohatost života, ale i těžkosti a bídu obyčejných chudých lidí v Kyjovicích a širokém okolí.

Po absolvování německé měšťanské školy V Opavě začala Helena studovat na klášterní dívčí škole sester Dominikánek v Klimkovicích, aby získala vzdělání jako učitelka ručních prací, které pak vyučovala na otcovské škole.
Učitelství však plně neuspokojovalo její umělecké touhy, a proto se v r. 1919 přihlásila ke studiu na Akademii výtvarných umění v Praze. Její přijetí nebylo ovšem snadnou záležitostí, neboť neměla maturitu na střední škole. Když však prokázala svůj výtvarný talent, byla rektorem akademie Maxem Švabinským přijata - zprvu k mimořádnému studiu - a po roce jako řádná posluchačka Akademie. Jejími učiteli byli mimo jiné Vojtěch Hynais, Vratislav Nechleba, August Brömse a Karel Krattner. Na Akademii se potkala také se svým spolužákem Antonínem Hálou, za něhož se v roce 1923 provdala.

Po skončení studia v r. 1926 se mladí manželé vrátili do Helenina rodného kraje, do Polanky nad Odrou, kam byl krátce před tím její otec přeložen na místo ředitele školy. Svému novému domovu pak zůstala Helena Salichová věrna až do konce života. Prožila v Polance více než půl století a svůj dům, který začal stavět její otec, a který ona po jeho předčasné smrti sama dostavěla, neopustila ani v těžké době druhé světové války, kdy byla pro své národní i sociální přesvědčení pronásledována a byla pod stálým dozorem německé policie.

Z manželství s Hálou se v r. 1926 narodil syn Milan, kterého měla velmi ráda a jemuž od útlého dětství vštěpovala lásku k hudbě a lidovým tradicím. Není divu, že se v dospělosti stal hudebním skladatelem a hudebním režisérem v Československé televizi v Praze, a že také pokračoval ve sběratelské činnosti své matky v oboru slezské lidové písně. Zemřel však předčasně v r. 1993.

Už před nástupem na pražská studia v době svého učitelování obcházela Helena Salichová okolí Kyjovic a zajímala se o projevy lidové kultury, zejména slovesnou a písňovou tvorbu, lidové zvyky a kroje. Z její sběratelské činnosti pak zbylo několik sbírek, např. Slezské lidové písně svatební a jiné, Národní písně slezské, Lidové písně z Polanky, Koledy klarinetisty Telmara a další. Bohužel některé písně zůstaly jen v rukopisech. Celkem se dá počítat na 1500 zapsaných lidových písní.
Kromě písní si zapisovala Salichová také lidové pohádky, bajky, vyprávění starých lidí, humorné příběhy a pověsti. Tak vznikly pohádkové knížky "O hodném děvčátku...", "Dětský svět", "100 pohádek zimních večerů", "Dům z pohádky", "Slezské bajky" a jiné. Stěžejním dílem literární tvorby Heleny Salichové je bezesporu kronika "Ze starých časů". Pro ni spisovatelka čerpala z vyprávění a vzpomínek své chůvy a svých rozhovorů s lidmi. Značná část je psaná slezským dialektem, jakým lidé v té době hovořili.

Jako výtvarnice vynikla Salichová hlavně portréty prostých lidí a krajinomalbou svého okolí. Hlavním výtvarným prostředkem se jí však stala grafika, linoryt a dřevoryt. Tak ilustrovala lidové písně ve svých sbírkách, ale i Slezské písně Petra Bezruče. Po válce vznikly také grafické cykly "Válkou postižené Slezsko", "Zničené Slezsko", které sama spolu s učitelem Jindřichem Šajnarem vyvolala v život a tak přispěla značnou měrou k poválečné obnově rodného kraje. K válečným hrůzám se i později vrátila cyklem grafických listů "Utrpení židovských dětí v koncentračních táborech".
Její výtvarné umění bylo prezentováno na mnoha výstavách doma i v zahraničí a bylo po právu oceněno několika cenami a vyznamenáními. Ke svým 80. narozeninám byla prohlášena zasloužilou umělkyní.

Helena Salichová neúnavně pracovala ve svém polaneckém domě až do posledních dnů svého života. Se svou obcí a přáteli oslavila své 80. narozeniny, ale brzy na to těžce onemocněla a 2. července 1975 v ostravské nemocnici zamřela. Její popel byl uložen do hrobu jejích rodičů na hřbitově v Polance. Náhrobek byl opatřen její sedící sochou sochaře Miroslava Rybičky. K uctění její památky byla v muzeu v Klimkovicích zřízena Síň Heleny Salichové se stálou expozicí jejích děl. A jak Základní škola tak i Základní umělecká škola v Polance nese čestný název "škola Heleny Salichové".

Osobnosti a díla Heleny Salichové si obyvatelé Polanky n/O stále váží a není pro ně jen minulostí, což dokladuje i práce dětských folklórních souborů Základní umělecké školy "Krasničanek" a "Třebovjaček". Tyto taneční soubory oživují národopis Slezska pro současnost. Na odkaz Heleny Salichové navazuje i náš soubor.
Nadále jsou tak uchovávány kroje, písně, tance a zvyky slezského lidu, kterému věnovala Helena Salichová celý svůj život.